V životě před sebou hrneme velkou hráz,která od nás drží problémy dostatečně daleko.Hrneme ji a hrneme,ale zapomínáme,že každá věc má své meze.Jednou už prostě hráz nevydrží nápor a zasekne se.My jen stojíme a nevíme,co dál.Naše problémy na nás doléhají a my musíme stát na jednom místě.Naše záchraná hráz nemůže dál.Jak se máme pohnout z místa??Jak udělat další krok??Bojíme se vyjít beze štítu,napřímo.Je to nebezpečné a zranitelné.Co teď??Zůstaneme stát za hrází a jen přemýšlíme.A právě to je vrah chytrých lidí.Přemýšlení.Když si začnete uvědomovat špatnost okolního světa a vás samotné,najednou to nelze vydržet.Máte pocity viny,lítosti a strachu.Začnete se litovat a přemýšlíte,představujete si,co by vás z toho mohlo dostat??Člověk??Přítel??Který odhrne hromadu problému,proseká se k vám skrs trní a podá vám pomocnou ruku.Máte pocit,že to je jádro problému.Nemáte člověka,který by vám pomohl,který by vám rozuměl a navrhl řešení.Skutečnost je ale jiná.Jen vy sama se musíte prosek trním.Přítel vás možná vytáhne zpod hráze,ale ve vaší mysli stejně zůstanou zakořeněné kristalky,těch pocitů,které nikdy nezmizí.Musíte vyhrát sama nad sebou.Ale jste už unavená a slabá...Uniká z vás životní energie formou slz...Nemáte vůli ani chtíč...Cesta skončila.
A právě takto umírají chytří lidé.Hlupáci zůstavají živí jen pro nevědomost.Nevědomost je dar.Chytrým lidem však chybí.Oni vidí tu špatnost světa a lidského počínání.Cítí strach,lítost,bolest a trápí je to.Přemýšlení o tom je utápí znovu a znovu a dochází jim kyslík.Proto svět přichází o chytré lidi.Zkrátka chytrý a důstojný člověk už nemá šanci vydržet mizerně nízkou úroveň dnešního světa.



Máš naprostou pravdu... přemýšlím nad úrovní našeho života a je to děs běs..:/ pořád si říkám, že až budu dospělá odstěhuju se do nějaké vyspělejší země, abych si tohle nemusela říkat... tímhle článkem jsi mě teda dostala!:) je to krásné a upřímné a pravdivé!:)